Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 3.5.
Alexej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Když má svátek Bonifác...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 14.5.2014 (19:32:07)

IGNÁC BORN

 

   26.12.1742   CAPNIC     ۞             24.7.1791   WIEN

V roce 1791 se Wolfgang Amadeus Mozart naposledy setkal s potulným kejklířem z kočovné šmíry Emanuelem Schikanedrem. Bylo to zvláštní setkání. Schikaneder byl na dně a potřeboval hrozně peněz. Prázdnou kapsu mu mohl zaplnit jenom výrazný úspěch. I Mozart byl ve finanční tísni. Okázalá nepřízeň císaře Leopolda II. od něho odvrátila zájem vznešenější společnosti a tak se dal do spolupráce s komediantem pochybné pověsti. Přesídlil do těsné blízkosti divadla, v němž Schikaneder působil. Oba bez ustání makali na fazóně. Mezi prací bohémsky odpočívali ve společnosti, kde se točila piva proudem a ženy volných mravů to jistily. Vídní se šířila zlověstná fáma, že Mozart je zhýralec. Avšak 30. Září 1791 měla premiéru opera Kouzelná flétna, úchvatně krásná pohádka o lásce, která vítězí, hořká utopie osvíceného humanismu, který to za pomoci dobroty a ochoty natřel zlému tmavému slepáčku, totiž slepému střevu chcíplého mozečku, co se za nehet vešlo.

Závěrem Kouzelné flétny dobro vítězí. Velekněz Sarastro zpívá: „Hle, vchází den v jasu, a kácí se tma, a zháší teď záře lest šalby a zla.“ Sbor přizvukuje: „Sláva vám, kdo to víte, sláva vám, kdo to zříte! Vy zmohli jste klam…“ Velekněz Sarastro byl ztělesněním josefinského humanismu, ztělesněním dobrot. Živým předobrazem Sarastrovým byl zřejmě Ignác Born, dříve velmistr vídeňské zednářské lóže „K pravé svornosti“, k níž náleželi Mozart otec i syn. Pro symboliku osvícenského zednářství psal Born historické studie o staroegyptských a staroindických mysteriích, které se nepochybně otiskly na tvářnosti Kouzelné flétny. Born předčasně zemřel 24. července 1791, v začátcích Mozartovy a Schikanederovy práce na Kouzelné flétně. Zemřel a za dva měsíce jakoby znovuožil v Sarastrovi.

Mozartův životopisec František Němeček nazval Kouzelnou flétnu „naší národní operou“. Mozart a Praha se mají rádi. A Sarastrem–Bornem jakoby se Mozart znovu obracel také k Praze. Neboť Born s kratšími cestovními přestávkami žil a pracoval v Praze a v Čechách v letech 1762 až 1766, celkem asi patnáct let. A sám výslovně napsal, že Čechy pokládá za svou vlast. Byl vedoucí osobností osvícenské přírodovědy a českého osvícenství.

Bornovým rodištěm bylo hornické středisko Capnic vysoko v Sedmihradských Alpách. Narodil se tu 26. prosince 1742 o vánocích, kdy jeho rodiče zřejmě krátkodobě pobývali mimo své bydliště, jímž byla dnešní rumunská Alba Iulia, dříve protiturecká bašta Karlsburg v Sedmihradsku. Jeho otec Ludwig Born byl dělostřeleckým hejtmanem, matka dcerou pevnostního velitele. Velmi často se uvádí, že Born byl sedmihradským Sasíkem. Ludwig Born pocházel skutečně ze Saska a jenom jako voják se dostal do Sedmihradska. Sedmihradským Sasíkem tedy nebyl ani jeho syn.

Dělostřelci obvykle mívali slušné technické a přírodovědecké znalosti. Měl je i Ludwig Born, který je dokázal uplatnit i v báňském podnikání. Objevil naleziště zlata v benátském Nagyagu, v dnešním rumunském Săcărîmbu. Našel tu v neobývané krajině jakousi „železnou slídu“. Zkouškou ohněm z ní vytavil zlatožlutý kov. Podle svého naleziště dostala tato „železná slída“ – telurid zlata – mineralogický název nagyagit. Ludwig Born začal dolovat a nabyl tak slušného jmění.

Ignác Born brzy osiřel. Studoval na latinském jezuitském gymnáziu ve Vídni a stal se tu u jezuitů novicem. Dráha jezuitského řeholního klerika ho ničím nelákala. Noviciát před složením řeholního slibu opustil a nejpozději v roce 1762 odešel do Prahy. Nejprve navštěvoval právnickou fakultu. V letech 1763 až 1766 studoval u profesora Jana Tadeáše Peithnera montanistiku, což souviselo s tím, že po otci zdědil doly v Banátu a v Sedmihradsku. V Praze se oženil s dcerou zbohatlého byznysmena Pavla Montága a bydlel v jeho paláci na Malostranském náměstí, v paláci dříve Smiřických, pak U Montágů. Říkalo se zlomyslně, že sňatkem přišel k majetku jako slepý k houslím. Měl však sám víc než dost.

V lednu roku 1766 byla tuhá zima. Byl třeskutý mráz. Soudobý kronikář napsal, že ze střech padali jako kusy ledu zmrzlí vrabčáci. Na cestu z Prahy do Vídně vyrazili dva maníci, náš Born a rektor pražské piaristické koleje Gelasius Dobner (o něm ihned zase příště…). Titul rektor zní dnes velmi vznešeně. Roku 1766 tomu bylo jinak. Rektor Dobner působil na škole, v níž se žáci učili číst, psát a počítat. Byl tedy jenom ředitelem nižší základní školy, pomocné zvláštní. Bylo mu už osmačtyřicet let. První práci vydal teprve před pěti lety, avšak byl už vedoucím českým historikem. Bornovi, který snad byl Dobnerovým příbuzným, bylo teprve třiadvacet. Zimní cesta do Vídně kočárem byla zdlouhavá. V jednom dni mohli oba muži urazit tak padesát kilometrů. Ale byla příjemná. Cestující debatovali o tom, co je právě zajímalo. Dobner nepochybně také hovořil o českých dějinách, o sporech, které vzplanuly nad prvním svazkem jeho kritických komentářů Kroniky české Václava Hájka z Libočan…

Po velikonocích roku 1769 odjel Born do Banské Štiavnice. Byl na Slovensku už dříve, protože z roku 1768 pochází jeho náčrt mineralogie horních Uher. V roce 1769 však přijel na delší dobu a jeho výzkum přinesl pozoruhodné výsledky. Poznal, že ložiska rud na středním Slovensku souvisí s horninou, kterou nazval „saxum metalliferrum“, s „kovonosnou horninou“, tedy s neovulkanity později rozlišenými jako andezity, ryolity a dacity. Poznal dále, že granitoidní horniny, hlavně žuly, vytvářejí „jádro“ slovenských Karpat, krystalické břidlice jsou pak jejich „pláštěm“, a tímto poznatkem vlastně začínají počátky geologického výzkumu západních Karpat. Svůj pobyt na Slovensku však musel přerušit už v létě 1770, kdy cestoval přes uherskou kotlinu do Banátu a pak Sedmihradskem zpět do Štiavnice. Cesta skončila málem tragicky. V dolech severu Sedmihradska chtěl pozorovat takzvanou show „sázení ohně“, tradiční způsob rozpojování mimořádně odolných hornin. Havíři v rudném dole založili oheň, rozpálenou horninu pak polili vodou, aby rozpraskala a práce mohla dál pokračovat. Born sestoupil do dolu, kde se oheň sázel na místě s výskytem arzénových stříbrných rud. Nadýchal se arzénových výparů, upadl do bezvědomí a v poslední chvíli se záchrannou akcí dostal na povrch. Jeho zdraví bylo podlomeno. Vrátil se k rodině a statkům do Čech.

Born se stal vedoucí osobností vědeckého života v osvícenské Praze. Německy vydával v letech 1771 až 1772 recenzní týdeník „Pražské učené zprávy“, který měl vynikající niveau. Kolem týdeníku soustředil tvůrčí inteligenci, především své nejbližší přátele, jimiž byli pedagog František Josef Kinský, historik František Martin Pelcl a numismatik Mikuláš Adaukt Voigt. Nakladatelem Bornova týdeníku byl Wolfgang Gerle, v jehož knihkupectví v tehdejší Jezuitské, dnes Karlově ulici na pražském Starém Městě byl v roce 1772 otevřen „Učený klub“. Byla to čítárna vědeckých periodik a knih, kam docházeli i učenci z jezuitského Klementina, také jezuitský matematik a fyzik Josef Stepling, který se šlechtickým salónům vyhýbal ještě důkladněji než Born.

Osvícenské „Pražské učené zprávy“ přestaly pod náporem reakčních odpůrců z katolických církevních kruhů vycházet. Zrno, které rozsévaly, však dobře vzklíčilo. Vědomost je klíč. Napomohly tomu dvě okolnosti. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád, a jeho učenci se mohli bez obav spojit s Bornovou osvícenskou družinou. Born byl za to, že v Praze vydával montánní spisy přátel ze Štiavnice, a že vědeckým přátelům posílal do zahraničí nerosty a modely báňských strojů, nestydatě šikanován svým nadřízeným hrabětem Pachtou a donucen v roce 1772 rezignovat na hodnost přísedícího Úřadu nejvyššího hormistra a mincmistra Českého království. Znechucen omezil společenský styk v podstatě jenom na okruh svých vědeckých přátel. A připravoval se k trvalejšímu pobytu ve Starém Sedlišti u Tachova, kam dal na jaře roku 1773 přestěhovat z Prahy svou proslulou mineralogickou sbírku. Svůj zámek dal stavebně vylepšit, pečoval o zámecký park, vybudoval tu chemickou laboratoř, zabýval se chemickými pokusy – a vzápětí vznikaly na Tachovsku faustovské pověsti o jeho spolku s ďáblem, které se tu vyprávěly ještě ve 20. století.

Born hostil ve Starém Sedlišti u Tachova učence z celé Evropy. Jeho práce učinila ze starosedlištského zámku jednu z nejvzácnějších památek dějin české vědy. Ve Starém Sedlišti strádal především nedostatkem kontaktů s vlasteneckým kruhem svých pražských přátel. Proto se s nimi dohodl na pravidelných vědeckých sympóziích a povýšil tak „Učený klub“ na soukromou „Učenou společnost“. Neznáme přesně, kdy se tak stalo. V dopise hraběti Kinskému z 20. června 1773 vyslovil přání, aby takováto společnost vznikla. Psal 20. srpna 1774 do Berlína, děkoval za to, že se mohl stát členem berlínské „Společnosti přátel výzkumu přírody“ a při této příležitosti uvedl, že dal v Čechách dohromady „Učenou společnost“. Sdružení českých vědců, jehož byl duchovním otcem, vzniklo tedy mezi 20. červnem 1773 a 20. srpnem 1774. 

Bornova „Učená společnost“ se měla čile k světu. Prvním jejím možno říci kolektivním dílem se staly čtyřsvazkové zprvu německé a latinské a po odchodu Borna a Voigta do Vídně jen německé „Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy“, které v letech 1773 až 1782 s českým vlasteneckým patosem psali zprvu Pelcl, Voigt a Born a pak jenom Pelcl. A konečně v roce 1775 začala německy vycházet „Pojednání soukromé společnosti v Čechách k povznesení matematiky, přírodopisu a vlasteneckého dějepisu“, která redigoval Born. A nejenom že redigoval. Také do nich stejně jako do jiných publikací nezištně vkládal své úspory.

Born byl především mineralog a geolog. Vydal v Praze v letech 1772 až 1775 latinsky popis své proslulé sbírky nerostů s názvem „Litophylatium Bornianum neboli Seznam fosilií, které shromáždil a do tříd a rodů rozčlenil Ignác z Bornu“. Spolu s Františkem Josefem Kinským založil roku 1773 „Pražské muzeum přírody“, pro které marně hledal místnosti v budovách pražského Hradu. Musel se proto spokojit s jeho umístěním v Klementinu. Roku 1774 vyšla v Lipsku německy brožurka „Mineralogie Čech“, kterou jako autor podepsal Ferber. Máme však dobré důvody se domnívat, že jejím autorem je Born, a že Ferber ji podepsal z toho důvodu, aby kryl svého kamaráda před šikanou ze strany úřadů za to, že publikuje údaje o českém hornictví, které byly pokládány za přísně tajné. Ferber vydal roku 1774 v Lipsku a ve Frankfurtu nad Mohanem také Bornovy „Dopisy o mineralogických předmětech z cesty Banátem, Sedmihradskem a Uhrami“, které byly vzápětí stejně jako italské dopisy Ferberovy přeloženy do francouzštiny a do angličtiny a včlenily se mezi tehdejší nejčtenější přírodovědné spisy. Mimořádně významným dílem Bornovým je pojednání z roku 1773 „O vyhaslé sopce u města Chebu“, napsané formou dopisu hraběti Kinskému, objeviteli Komorní hůrky u Františkových Lázní a Železné hůrky u hranic s Německem a blíže k Chodové Plané, dvou notorických vyhaslých sopek na Chebsku. Born se tu představil jako vulkanista, jako geolog, který docenil význam sopečné činnosti v geologických dějinách zemského povrchu. Stál progresivně proti těm, kteří inspirováni historkami Starého zákona připisovali potopě a potopám hlavní význam při ztvárňování povrchu Země.

Ve Vídni byl Born po roce 1776 stejně jako předtím v Čechách vedoucí osvícenskou kapacitou. Založil zde lóži „K pravé svornosti“. V této lóži vznikl slavný proti-mnišský pamflet „Monachologie“, jehož pochopitelně anonymním autorem byl exjezuita Mikuláš Poda. Vídeňský kardinál Migazzi rozšiřoval omylné domněnky, že autorem je jasný Born, a poskytnul tak Bornovi skvělou příležitost k neobyčejně útočné kritice protiosvícenské politiky katolických pštrosích oltářníků. Vídeňské zednářství Born v roce 1786 opustil na protest proti zásahům císařpána Josefa II. do zednářských organizací.

Roku 1776 odjel do Vídně jako dvorní rada a v této hodnosti se také zabýval pořádáním sbírek dvorského kabinetu přírodnin. Uspořádal nerostnou sbírku dcery osvíceneckého politika Raaba a v roce 1790 vydal francouzsky čtyřsvazkový „Racionální a metodický katalog sbírky fosilií Eleonory Raabové“. V něm novátorsky uplatnil principy vědecké krystalografie francouzského učence Roméa de l´Isle a základy nové chemie francouzského přírodovědce Antoine–Laurenta Lavoisiera. Byl jedním z prvních učenců mimo Francii, který si osvojil oxidační chemii a uplatnil ji v chemické práci.

Dílem Bornovým byla také amalgamační technologie výroby stříbra. Amalgamy, známé už ve starověku, jsou nevalenční směsí kovů a rtuti. Pomineme-li zlato a platinu, pak ostatní drahé i obecné kovy se v přírodě vyskytují převážně jenom v nerostných sloučeninách. Stříbrné rudy nelze amalgamovat. Proto bylo nezbytné chemicky je převést na nestabilní amalgamovatelné chloridy stříbra. Toho Born dosáhl pražením rozpojených stříbrných rud s kuchyňskou solí. Svou amalgamační technologii zavedl nejprve ve spolupráci se slovenským chemikem Antonem Ruprechtem ve Sklených Teplicích. Uplatnila se pak nejenom na Slovensku, ale také v Rusku, v Norsku a v tehdejší španělské Americe. Byla zavedena v Sasku, v Halsbrücke u Freibergu, a v Čechách v Jáchymově a v Ratěbořských Horách u Tábora. V duryňském Ilmenau ji chtěl zavést básník a politik vévodství Sachsen–Weimar Johann Wolfgang Gœthe. 

Amalgamační technologie přivábila roku 1786 na Slovensko řadu předních evropských i amerických přírodovědců a techniků. Uskutečnil se tu jakýsi mezinárodní kongres, který rozhodl o založení „Společnosti pro báňské vědy“, první specializované mezinárodní vědecké společnosti vůbec.

Půjdeme-li dnes pražskou Národní třídou, povšimneme si naproti Nové scény Národního divadla budovy, kterou v letech 1858 až 1861 v místech někdejší vápenky a cihelny zbudoval architekt Ignác Ullmann. Tato budova je dnes sídlem prezidia Československé akademie věd. Podíváme-li se do nedaleké minulosti, zjistíme, že důležitou součástí ČSAV se v roce 1953 stala Královská česká společnost nauk, hlavní organizace české vědy od roku 1791, která si uchovala svůj „královský“ název i v letech Československé republiky po roce 1918 a 1945. Předchůdcem Královské české společnosti nauk byla „Česká společnost nauk“, která vznikla v roce 1784 z Bornovy soukromé „Učené společnosti“. Přímé dějiny Československé akademie věd tedy začínají v práci Ignáce Borna.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter